10.10.2009 Povídání o cestě na Ukrajinu

Celé to začalo tak, že Kesinka si začala v klidu hárat o měsíc dřív. Já od září nové zaměstnání, takže samozřejmě velká komplikace :-) Naštěstí Kesi vyšly plodné dny na víkend, samozřejmě zrovna když jsme měli být s Brunem na dvoj-výstavě v Lodži a zrovna když Masha měla být s Pharuzem na výstavě v dalekých končinách. Takže nezbylo nic jiného než se setkat v místě výstavy, městě Zaporižžja, na jihovýchodě Ukrajiny. Už týden dopředu nás celá rodina a okolí straší co všechno se nám tam může stát, až nám jde z toho hlava kolem. Masha ale v mailu píše, že nic z toho není pravda, že každodenně tisíce evropanů projíždí Ukrajinou, a že je to daleko bezpečnější a pohodlnější než cestovat do Běloruska. Pročítám různé internetové diskuze, taky koukám na veterinární správu a snažím se nasoukat do sebe co nejvíce informací aby nás nic nepřekvapilo.
Je 17.9. čtvrteční poledne a my se chystáme na cestu. Zapoměli jsme na asistenční službu! Rychle obvolávám leasingovku, pojišťovnu tam a nazpět jako blázen abych se po hodině dozvěděla, že povinné ručení poskytuje asistenci pouze v případě nehody a havarijní pojištění které nás stojí ročně deset tisíc neposkytuje nic :o)
Vyjíždíme tedy ve dvě a nulujeme v autě na displayi ukazatel vzdálenosti. Když jsme po 2,5 hodinách jízdy teprve někde před Žilinou moc fajn náme není. :o) Jedeme trasou Žilina - Poprad - Prešov - Košice na hraniční přechod Užgorod, ukrajinou pak pojedeme "spodem" přímou cestou do Zaporižžje. Poslední slovenská benzínka a raději kupujeme mapu Ukrajiny, co kdyby navigace neměla nějakou aktualizaci. Hranice přejíždíme přesně o půlnoci. Na slovenské straně čekáme asi půl hodiny, kontrola probíhá v pořádku. Na ukrajinské straně dostáváme k vyplnění dva výtisky registračních formulářů které vyplňujeme a už si chystáme pasy na pasovou kontrolu a já do pasu schovávám 20hrivna jak radili zkušení na internetu. Chtějí vidět sabaku a hned se zajímají o rasu a kolik stojí... Namlouvám jim, že bez průkazu původu 200eur, dostáváme první razítko a postupujeme k celní kontrole. Opět 20hrivna do pasu a ukázat sabaku. Veterináři se to hodí a začne mluvit o nějakém certifikátu... Dvacet eur by to zpravilo, dostáváme nějaké razítko do Europasu, druhé razítko na papír který odevzdáváme kontrole u výjezdu a jsme v Ukrajině.. Naše navigace hlásí není signál a v požadované oblasti nebyly nalezeny žádné cesty... fajn... máme jen mapu... Hned píšu Mashi sms ať mi napíše jak trefit do hotelu... Projíždíme Užgorodem a já vytahuju ruský slovník kde je překlad azbuky. Musíme nejdříve na Mukačevo a potom na Lvov. Ceduli na Mukačevo vidím, za chvíli i Lvov a jsme plní optimismu. Cesta je dost hrbolatá a nechybí semtam pořádná díra. Cesta se horší a horší, jedeme nahoru a dolů a zdá se nám to divné. Nakonec jedeme po tankodromu stále do kopce a nejednou je před námi brána, z budky vychází voják a já jen říkám:"Co to *píp* je?" Voják mlčky otevírá bránu a my jedeme dál. Nevidíme žádná světla domů, či pouličních lamp a jedu rychlostí 30km/h až se dostáváme k první vesnici. Martin spí, zastavuju u každé cedule a luštím azbuku spolu s mapou v latince... Každopádně ukazatele na Lvov občas potkávám tak jsem v klidu a nějaké malé cedulky tu a tam hlásí kolik je to ještě km. U další cedule zjištujeme, že jsme ve vesnici Typxa, takže po minutovém luštění azbuky nacházíme v naší mapě vesnici Turka. Jsou dvě hodiny ráno a my jsme někde v horách, tlumiče auta trpí. Jedeme sice na Lvov ale nějakou "zkratkou" ... A tak za třicet kilometrů v Sambiru odbočime a dostaneme se pod Lvov do města Strij, kde jsme původně měli dojet z Užgorodu. I přes absenci jakýchkoliv cedulí v Sambiru jedeme správně. Je zde zajímavé, že cedule Vás vedou na nějaké větší město a najednou jedete mezi domy malou silničkou samá díra, že se zdá, že cesta nemůže nikam vést... Jsou čtyři hodiny ráno a já už nejsem schopna řídit, zastavujeme na benzince a hodinu zdřímneme.
Mezitím se rozednělo a vyrážíme konečně správnou cestou směr Ternopil. Dle googlu by nám mělo chybět asi 900km, k večeru tam jsme v pohodě. Po cestě do Ternopilu potkáváme všude na cestě sedláky vedoucí své kravky na pastvu, také mnoho psů a semtam nějaké koně. Jedeme pomalu, osmdesátka se pro nás stává ukrutnou rychlostí. Konečně Ternopil, první velké město. Cedule v azbuce už po noční škole v horách zvládáme již obstojně. Jedeme směr Khmelnitsky a na obchvatu jsme mrtví smíchy když po nenalajnované cestě jedou tři auta vedle sebe, předjíždí se zleva i zprava, a na shrnuté vozovce poskakujeme z kopce dolů a cítíme se jako na crossových závodech. Vystřídali jsme se v řízení, dalších do dalšího města pojedu já. Hlídám si mnou nazvané město Xmenbhij / Khmelnitsky, jedu v pravém pruhu a najednou si všímám, že můj pruh ukazuje šipku doleva... Přejedu tedy to levého který ukazuje rovně... V tu chvíli jde plná čára mezi pruhy a až v tu chvíli jde vidět ukazatel směru že máme jet doleva. V panice z bloudění předešlou nocí hodím myšlu přes plnou čáru a samozřejmě na křižovatce jsou na toto připraveni policajti. Proč by nevyužili chybného značení k přivýdělku? Mladý policista se naklání do okýnka, ptá se zda vím o přestupku a chce doklady.. Potom mě volá ven a posadí mě do policejního auta vedle staršího kolegy. Hlavou se mi míhají různé scénáře o únosu a Martin nervozně vyhlíží ze dveří našeho auta. Starý rudý protiva v zelené uniformě mi vysvětluje jak budu muset platit v bance pokuty a různé nesmysly a je mi jasné co chce. Ptám se na jiná řešení, internet pravil "stačí jim 50hrivna" a panáček mi píše na kus papíru že částka 260-318 hrivna by byla ok. Kulím oči a jdu pro peníze, padesátka v kapse nestačí. Vzal si 250 a padesátku mi dal nazpět a řekl "slava"... Děkuji pěkně. Naštvaní jedeme dál a před dalším městem se střídáme, řekla jsem, že crosscountry nepojedu, ještě bych nabourala nebo by někdo naboural mě.
Silnice mezi městy jsou jen natáhnutým kobercem na šotolině, a také samý důlek a díra... auto opravdu trpí.
Pokračujeme směr Vinnitsa, naší novou azbuko/češtinou "Bihnur" :o) Po cestě se opět střídáme, je to nekonečné jelikož i malé obce jsou cca 5km dlouhé, protože cedule začínají i končí 2km před a za obcí... Kolikrát si říkám, že jsem si asi cedule "konec obce" nevšimla a zrychlím na sedmdesát a víc a po nějaké době teprve projedu kolem značky. Všude číhají policejní hlídky a naše auto je tady velice nápadné. Potkáváme jednoho itala a jednoho čecha v protisměru. Všudypřítomné bábušky jsou vystrčené u cest ze svých zahrádek a prodávají jablka a brambory. Také jsou všude bezprizorní psi, útulky zde asi nemají, příroda/doprava se o ně postará.. Papají na silnicích zbytky různých zvířátek a sami u toho často zahynou. Připomínají mi často portugalské malé a střední podengy.
Jedeme přes Vinnitsii a trneme při průjezdu kolem každé policejní hlídky, která si brousí zuby na jakéhokoliv cizince. Martin spí a já jedu směr Uman. Už hodnou chvíli jsem neviděla žádné cedule a najednou křižovatka.. Někam odbočím a za chvíli jsme opět ve Vinnitsii a zrovna je dopravní špička... Perfektní... žádné cedule, zeptáme se na pumpě, naštěstí se vymotáváme z města a správně najíždíme na jinou silnici směr Uman. Před Umanem Martin opět spí a ejhle, uzavírka silnice a objížďka... Drncám se nekonečně mnoho kilometrů až se konečně vracíme na správný směr, mezitím začínám být nervozní, že se Masha neozývá. Martin mě střídá a já upadám do spánku. Potkáváme mnoho Tureckých kamionů a u cesty se objevují zvláštní stánky, které nazývám "krmítky". Některé vypadají jako kapesní "bordely". Odvažujeme se vystupovat jen na benzinkách nebo někde u silnice, na krmítka si netroufáme, živíme se jen sladkostmi. Cestování je pomalé, jen co se rozjedeme, je tu další rozviklaný náklaďák jedoucí rychlostí 30-50km/h a předjíždět se moc nedá. V Umanu nastává dilema zda do Kirovogradu jet směrem dolů na Odessu lepší ale o dost delší cestou nebo zkratkou, ale dle mapy ještě horší cestou než dosud. Riskneme zkratku, nic než noční hory nás potkat nemůže. Jedeme mezi poli, skoro žádná auta a lepší cesta než jsme dosud potkali. Kousky jsou dokonce nové (!) a tak fičíme i víc jak stovkou. Začínáme být optimističtí. Píšu znovu sms Mashi, dle domluvy jsme už měli pomalu být v Zaporižžji... Kousek před Kirovogradem velká křižovatka, řídí ji policista. Jedeme po hlavní a odbočujeme doleva na vedlejší. Policista k nám stojí rozpažený bokem a tak dáváme přednost protijedoucímu vozu na hlavní a odbočujeme doleva... Policista píská a hned za křižovatkou nás staví hlídka. Panáčci tam testujou znalosti řidičů a ve všech směrech na znamení toho který řídí dopravu auta odchytávají. Opět kontrola atd.. Martin s ním a spolu s dalším řidičem odcházejí někam za křižovatku. Hrubě jsme porušili dopravní předpisy, policista nejde přesvědčit že jsme jeli dle pokynů a přednosti vozidel správně. Znovu myslím na internetové chytráky s padesáti hrivnama když vysolíme rovných 400...
Jsme tááák naštvaní a neustále na policisty nadáváme. Za Kirovogradem se začlo stmívat.. Máme najeto už 1400km a je to ještě tááák daleko takže je nám jasné že google pěkně kecal... Jedeme směr Dnipropetrovsk který by měl být cca 250km. Jsme už šíleně unavení a propadáme beznaději. Nikde po cestě není osvětlení, ani vlastně nevidíme kam jedeme, díry jsou zákeřné a většinou se věšíme na jiná auta. Alespoň tu nejsou skoro žádné policejní hlídky. Semtam potkáváme sebevražedné chodce a ještě sebevražednější cyklisty v tmavém oblečení, bez osvětleného kola a dokonce bez jakékoliv odrazky. Nejde vidět nic a po nějaké době už ani nevidíme žádnou ceduli, která by ukazovala na Dnipropetrovsk. Začínám propadat opravdovému zoufalství, určitě jedeme na úplně jinou stranu a není možné, že by jsme někdy dojeli do cíle. Masha se neozývá, třeba se nakonec rozhodli nejet, nebo se jim po cestě něco stalo. Zkouším jí volat na obě čísla a spojení nefunguje.. Jedeme už 30hodin v kuse, jen s hodinovou přestávkou. Aby byla větší sranda tak se přidává lehká mlha a fakt nejde vidět skoro nic. Projíždíme nějakým městečkem, nejsou zde žádné cedule, Martin jede za kamiony, ty snad ví kam jedou. V dalším městečku automobil narazil do sloupu elektrického vedení a je zde objížďka. Jedeme mezi domy, v oblaku prachu pouze po šotolině a zdá se mi, že to snad ani není možné? Jedeme dál za kamiony a asi po padesáti kilometrech vidíme konečně ceduli, jedeme dobře! Malá jiskřička naděje svítá, ovšem Martin už nemůže tak se střídáme, ani si nevybavuji kde. Soustředím se pouze na dvě červená světýlka před sebou a občas nějaké moc pomalé předjedu.
Já snad sním... Dnipropetrovsk je jen dvacet kilometrů a cesta se rozšířila na na čtyři proudy. Dokonce se na ní dá celkem rychle jet. Jsem už fakt úplně mrtvá ale píše Masha a to mi vnáší čerstvou krev do žil. Píšu, že už asi nedojedeme, potřebujeme si zdřímnout, i když jsme jen 100km před cílem, vzdáváme to a že přijedeme ráno. Ujišťuje nás, že na nás počká, ať se trochu vyspíme a přijedeme v jakoukoliv hodinu. Je páteční půlnoc a jedeme už 34hodin. Konečně vidíme ceduli s exitem na Zaporižžje. Hurá. Odbočujeme, zajíždíme do malých uliček, už nejsme překvapení. Nakonec se ptáme mladíků u jedné diskotéky, kteří nám říkají kam máme jet. Najedeme na nějakou menší silnici což se mi nezdá, Martin velí "jeď". Přestalo se mi chtít spát, samá zatáčka, úzká cestička přes pole, nahoru dolů, doleva, doprava, žádná cedule, žádná vesnice... Navíc se mi zdá že jezdíme v nějakém kruhu... Zase zoufalství, po půlhodině vidím nějaká světla velké silnice v dáli... Zjišťujeme, že jsme se octli znovu na "dálnici", asi 20km před exitem... Měníme se s Martinem, fakt už nemůžu. Ceduli Zaporižžje už nevěříme a jedeme do centra obrovského města. Ptáme se, zkoušíme, a nakonec trefíme "dálnici" do Zaporižžje. Je to jen 60km, to už musíme dojet za každou cenu. Masha radí přes sms vzít si taxíka aby nás k hotelu navedl. Dobrý nápad. "Hele tam jsou dva taxíky!", říkám Martinovi, který k nim hned zajede... Je to policejní hlídka kontrolující vozidlo. Ouha. Vysílám Martina aby se zeptal, kdyby jsme se chtěli kolem nich otočit, ihned nás seberou. Poradili mu a pro jistotu se ještě zeptal zda se může otočit, bez problémů. Zase tápeme a sháníme taxík. Jeden se najde a říká že to bude tak 35hrivna maximálně. Bohužel jsme byli na úplně jiném konci velkého města a tak jsme mu nakonec vysolili 80. Jsou dvě ráno, místního času tři a my jsme konečně v hotelu! 36 hodin na cestě a 1911 kilometrů na tachometru. Vypadáme jako zombie a vítáme se s Mashou. Kesi byla celou cestu v klidu tak se domlouváme, že ještě zkusíme nakrýt.
Kesi je z Pharuze nadšená a ten zase semtam štěká do nočního klidu hotelu :o) Daří se a je nakryto. Kesi je spokojená, válí se po koberci a pak se ukládá na pohovku. My padáme ve čtyři ráno do postele a když zavřu oči stále vidím před sebou ubíhající cestu a cítím houpání jak stále jedu po nerovné cestě... nedá se to zahnat. Probouzí mě budík a snažím se vzbudit Martina, jinak nestihneme snídani v hotelu, která je do jedenácti. Jdu ven s Kesi, kochám se hotelovou zahradou a nacházím obrovský pomník nějakého sovětského vojáka. Náš hotel je přímo na pobřeží Dněpru, který se v této oblasti rozlévá do velkých jezer. Je to nádhera, je tu i písčitá pláž. Marně hledám stáje s třiceti koňmi, které byli avizované na internetové stránce hotelu. Také zde měla být sauna, bazén, posilovna, masáže a kadeřnice... Nic z toho tady nevidím, jen rybníček s kačenkami. Jdu platit za hotel a zeptat se proč v noci netekla teplá voda. Paní recepční neumí stovo anglicky ale rozumí mi a ukazuje na cedulku v azbuce, dle čísel které naštěstí přečtu chápu že teplá voda teče jen hodinu ráno a hodinu večer. Platím za hotel podezřele nízkou částku a jdu pro Martina. Ptáme se kde jsou snídaně a jdeme do čtvrtého patra. Jídelna prázdná, usedáme a přichází servírka, anglicky nerozumí a ani jeden z jejích tří kolegů. Ukazuje mi jídelní lístek kde jsou snídaně a máme si vybrat. Ten je samozřejmě pouze v azbuce... Slečna odejde a za chvíli přichází, v jedné ruce vajíčko a v druhé rajče. Porozuměli jsme že je vaječina nebo rajský salát... Martin si dává vaječinu a "kava s malakom" což známe již z automatů z benzinek, já vaječinu i salát a k tomu džus. Vajíčka naměkko nás trochu vyděsila, hlad je ale sviňa a je nám to jedno. Je to první normální jídlo po skoro dvou dnech. Jdeme spát a probouzíme se ve čtyři odpoledne. Máme hlad a taky potřebujeme vyměnit eura za hrivny, protože nám po loupeži policie skoro nic nezbylo. Jakmile vyjedeme, vzdáváme to se směnárnou, Masha má hriven dost a vymění nám. Našli jsme dle instrukcí recepční supermarket a já jdu nakoupit. Fascinují mě stojánky s pochutinami, u nás zde vidí gumové bonbony, zde visely sáčky s různě upravenými malými rybičkami nebo proužky rybího masa. Uvažovala jsem dovézt tuto "pochutinu" domů jako suvenýr, také mne napadlo to vyzkoušet, odpor a obava ze smradlavého auta ale vyhrál :o) Nakoupila jsem známé značky sladkostí na cestu zpět, Bonaquau, Fantu a ukrajinský chléb, sýr a salám. V hotelu si pochutnáváme a čekáme na Mashu. Na výstavě se jim dařilo a Pharuz vyhrál Best In Group! Kesi je už celá netrpělivá, pochoduje po pokoji a kňučí. Ženich už je tady. Po nějaké době se opět zadaří a je hotovo. Chceme jít na večeři ale téměř jsme propásli dobu teplé vody tak se jdeme okoupat a mezitím nás zmáhá únava.
Původně jsme měli v plánu zde být od pátečního odpoledne do pondělního rána. Velmi jsme ale cestování podcenili a s vidinou dalších 36hodin cestování jsme museli přehodnotit naše plány a vyjet už v neděli ráno. Rozhodli jsme se, že to zkusíme nazpět přes Kyjev, google hlásil, že je to 1750km, horší a pomalejší než cesta "spodem" to být nemůže... Jdeme spát a ráno se s Mashou potkáváme u řeky na focení. Loučíme se, balíme si věci a vyjíždíme.
Je neděle ráno asi půl osmé místního času, stavujeme se ještě do obchodu pro nějaké jídlo, opět jsem stála u rybích pochutin, ale nakonec nekoupila :o)
Jedeme směr Dnipropetrovsk kde vidíme příšernou sochu Lenina. Nemůžu uvěřit vlastním očím :oD Trochu jsme se tam motali protože jednou byly cedule na Kiev, podruhé na Poltavu, nebo na Kharkov, který byl úplně na druhou stranu. Na jednom ostrůvku sjezdu z mostu jsem se rozplývala nad skupinkou bezprizorních odpočívajících psů, než jsem si všimla, že na jednom z nich sedí havran.. bylo to otřesné...
Cesta "nahoru" byla o hodně lepší než ta, kterou jsme jeli prvně. Hezčí domečky a novější auta, SPZ unie jsme potkávali často. Policejní hlídky skoro nebyly a bábušky zde prodávaly daleko více svých produktů... Také kravky a jiný dobytek šel vidět méně. Měla jsem obrovské nutkání u bábušek zastavit na smějící se rajská jablíčka ale neměla jsem odvahu, Černobyl za rohem a kdoví čím to hnojí, že jsou tak krásné :o) Jeli jsme směrem na Poltavu, kde jsem Martina vystřídala v řízení, dál na Lubny a Kiev. Do Kieva přijíždíme kolem čtvrté hodiny odpoledne, zatím žádná policejní kontrola.. Že by nám zbyly nějaké peníze? Kiev byl krásný, výkladní skříň Ukrajiny. Téměř žádná stará auta, nové krásné domy, hezké cesty, úplně jiný svět. Byli jsme rádi, že jsme si tuto cestu vybrali na cestování zpět. kdyby jsme jeli prvně přes Kiev jak chtěl Martin tak by jsme zřejmě chtěli nazpět zkusit cestu "spodem" a neměli bychom peníze na pokuty, nepočítali bychom s větší časovou ztrátou a taky asi psychicky bychom to zvládali hůře. Takhle jsme šli z nejhoršího do nejlepšího :o)
Dále jsme jeli směr Žitomyr kde nás pomalu stíhala tma. Když jsme jeli do Zaporižžje, jeli jsme na východ, tudíž jsme do tmy "vpadli" hodně rychle. Cestou nazpět jsme jeli na západ a tak jsme jeli asi hodinu a půl v západu slunce což bylo nádherné. Před Rivne nastaly komplikace v dopravě, dělá se tam nová cesta a doprava je zúžena do dvou pruhů. Jeli jsme již tmou a stále cítili divný zápach jako by se něco pálilo... po půlhodině jízdy nám bylo vše jasné když jsme viděli desítky ohňů na polích okolo cesty.
Na cestě z Rivne do Lvova jsme již byli dost unavení, opět jsme se zavěsili za auto před námi a "vezli se" a stejně tak se vezly další auta za námi. Ve Lvově jsme nevěděli jak dál a tak jsme se s mapou ptali mladého páru jak se dostat na Mostysku a polské hranice, když před námi zastavilo jedno z aut, které jelo za námi, z něj vystoupila paní a česko-rusky se nás zeptala kam jedeme! Řekla, že jedou stejným směrem a ať jedeme za nimi! Na benzince potom říkali, že jedou do Plzně. Ve Lvově jsme se ještě trochu zamotali a asi za hodinu dojeli na hranice. Byla půlnoc. Opět jsme dostali u vjezdu papír na dvě razítka... Pasová kontrola, opět 20hrivna do pasu a vrácení jednoho vstupního formuláře. Ukázat sabaku a Martin jde na veterinární kontrolu. Samozřejmě opět problém, opět chtějí jakýsi certifikát pro vstup do země a stojí nás to 200hrivna do kapsy veterináře. Pasová kontrola dává razítko a jdeme na celní. Dáváme celníkovi naše doklady, opět s 20hrivna bankovkou. Chvíli si zapisují údaje do počítače, dostáváme druhé razítko a můžeme jet... Odevzdáváme papír s razítky a přejíždíme na polskou stranu.
Jak jsme již unavení tak ani nevíme kde jsme a já se divím, že ten slovák nějak divně mluví. Prohlížení doklady, zajímá je pies a já si vymýšlím historku o výstavě v Zaporižžji. Připravujeme se na pročesání celého auta, nic ale nevezeme. Vedle nás auto je prohlíženo velmi důkladně a i naši "vodiči" čekají na důkladnou kontrolu. U nás asi podezření na převoz nedovoleného zboží není, vypadáme opravdu jako rodinný výlet.. Jen baterkou posvítí do auta, podívá se do přihrádky a tím končí.
Hurá jsme v unii!!! Zaříkáváme se, že mimo unii už nikdy nepojedeme...
Nemáme ani jeden zlotý, neměli jsme odvahu si peníze měnit na ukrajinské straně. Hurá funguje navigace! Projíždíme město Przemysl a ptáme se hlídkujících policistů na směnárny. Radí jet dále, prospat se (vypadáme snad unaveně?) a ráno vyměnit peníze v Krakowě. Jak úžasně zní polština! Vzpomínám si jak jsme si dělali legraci z polských nápisů při cestách na výstavy... najednou se tu cítíme jako doma a posloucháme nadšeně polské radio. Za Przemyslem nás ale chytá mlha a jelikož zrovna jedeme po malých klikatých cestách mezi vesnicemi směr Rzeszow, zastavujeme na první benzince a konečně spíme. Je pěkná zima, a za hodinu hmatám po něčem čím bych se přikryla, osuška je výborná věc... co chudák Kesi vzadu... Po další hodině se probouzím a vidím nějaké snědé spoluobčany okukovat naše auto a náklaďák co stojí před námi. Rychle budím Martina a mažeme z benzinky dokud máme všechna kola.
Je pondělí šest ráno a jedeme přes Rzeszow směr Krakow. Řídím já, Martin ještě spí. Dělá se zde dálnice a tak je doprava svedena do dvou pruhů, vlečeme se asi tak jako po Ukrajině. Na okraji Krakowa vidím nákupní středisko tak zastavuji, třeba tam bude směnárna. Mám problém s chůzí rovně, tělo už má dost. Paní ve směnárně hrivny nechce, nechápu to když jsme nedaleko hranic... ještěže máme nějaké eura. Jdu zpět vysmátá k autu a říkám Martinovi, že musí řídit on, že mám dost.. podávám mu peněženku do okýnka, která mi sama vypadává z ruky... Už aby jsme byli doma :o)
Martin jede až domů. Jedeme přes Katowice a Cieszyn, přes Frýdek-Místek a jsme doma. Jak byly úžasné naše krásné rovné cesty a obce zkrácené na minimum, svět byl najednou krásnější.
Cesta zpět trvala tedy 30hodin a ujeli jsme 1765km. Doma nás vítá mamka, která hlídala celé čtyři dny Chilli a Barču...
Dohromady jsme tedy ujeli za 63hodin 3676kilometrů. Martin řekl, že po tomto můžeme navigaci klidně vyhodit a jet kdykoliv kamkoliv do skandinávie a podobně, vzdálenosti do patnáctiset kilometrů po dálnicích jsou hračka :o)
Strašení celé rodiny a okolí nebylo na místě, s lidmi jsme neměli nejmenší problém, naopak kde jsme se ptali na cestu tam nám ochotně pomohli... Zřejmě již ale na vlastní pěst mimo unii cestovat nebudeme a to kvůli bezmoci před státními orgány jako jsou právě policisté a celníci. Škoda také, že se na Ukrajinu nedá cestovat autem z půjčovny, z našeho stále zánovního auta se během těch čtyř dnů stal pěkný "klunkr" :-/ A myslím, že také Masha trochu přehodnotila svůj názor na "bezproblémovou" Ukrajinu, jelikož během cestování autobusem měli také pár zajímavých příhod, zejména na hranicích :o)

A tak doufáme, že po všech strastech, které jsme museli podstoupit během cestování za Kesinčiným ženichem se dílo povede a za pár týdnů budeme mít doma kupu malých rezavých klubíček!!! :o)